Muj příběh

anebo proč jsem se rozhodla psát blog...

     Milují cestovaní a poznávaní jiných kultur a tradic. Zbožňuji hudbu a dějepis a taky studovaní cizích jazyku.

     Nejsem zaměřena na konkrétní věcí a taky nebudu tvrdit, že všechno vím, tohle muže tvrdit pouze hlupák, já se celý svůj život učím a budu se učit až do posledního dechu.

    Nechci se zabývat pouze jednotlivou věcí – život je hodně krátký a já ho využívám na to, abychom se naučila toho co nejvíc.  Tak že píšu si svůj příběh a pomalu ale jistě kráčím dál svou životní cestou.

     Bohužel každý z nás ví, že život ne vždycky je k nám náklonný a milosrdný, není to žádná procházka růžovou zahradou. Každý z nás má ten nějaký příběh svůj, někdy plný dramatu, někdy radostí, různých akci, občas tragédii, zkoušek a taký vášnivý lásky. Každý máme to poskládané jinak.

    Ale řekněte mi prosím Vás, na co ty příběhy jsou, když se nemůžou vyprávět a nebudou uslyšené? Z příběhu přece se celý svůj život učíme a hledáme v nich věcí, které nám budou nápomocné, které nás v něčem poučí, v něčem poradí, v něčem rozptýlí nebo povzbudí anebo jenom tak pro náladu vytvoří krásný úsměv.

    Psaní mě bavilo od malička. A za to můžu poděkovat svojí Mámě, kterou milují nade všechno na Světě. Když bylo mi smutno nebo těžko anebo jsem byla nadšená a radostná vždycky jsem se schovávala a prostě jenom psala o všem, co mě jenom napadlo…

    Psaní bylo pro mě jako taková mala terapie.  Teleportace do mého světa snu a uvolnění duše. Všem lidem prospívá dopřát čas od času duší uvolnění. Odpočinek obnovuje totiž životní silu.

Právě pro to jsem se rozhodla vytvořit ten blog. A dála jsem mu obyčejný název – „ESCRIBO MI CAMINO“, co v překladu ze španělštiny znamená, píšu svou cestu. A věřím tomu, že tady každý z Vás najde něco pro sebe, něco zajímavého, něco ponaučitelného, něco praktického, něco na povzbuzení nebo jenom tak pro radost a pro dobrou náladu. Je to stvořené pro Vás na čtení od srdce a s láskou.